Rozhovor se sbormistryní Jarmilou Novenkovou

Paní Jarmilo, bydlíte v Kamenici, ale sbor, který vedete, není místní. Většina z nás se o něm dozví poprvé. Můžete nám ho přiblížit?

V Kamenici jsme zpívali již v roce 2017 na rozhledně Vlková u příležitosti státního svátku ČR a 200. výročí narození Františka Ringhoffera. Ale už i předtím jsme několikrát vystupovali v nedalekém Kostelci u Křížků, odkud jsme se s manželem na Ládví přestěhovali. Sbor je pražský. Do Prahy jsem přišla v roce 1996 a začala učit na částečný úvazek na třech školách současně, ale po prvním předvánočním vystoupení mi pan ředitel Hudební školy hl. m. Prahy, Jan Vychytil, nabídl úvazek celý. Mohla jsem se plně věnovat sboru. Hned o prvních Vánocích, po třech měsících působení na HŠ, jsme měli vystoupení. Neměla jsem ani rozmyšlený název sboru. Pro hezčí atmosféru mělo každé dítě v ruce malý zvonek, tak jsme byli narychlo Zvoneček. Problém nastal s pojmenováním sborů, když už jeden nestačil a musel se rozdělit podle věku. Tak vznikly další názvy - Zvonítka, Zvonečky a Zvonky, které používáme dodnes. Z původních 11 dětí má dnes naše sborové studio kolem 200 dětí ve čtyřech sborech. Dva přípravné sbory,  Zvonítka – nejmenší děti od tří do osmi let a Zvonečky – 9 až 12 let. Nejlepší z nich dělají zkoušku do koncertního sboru Zvonky - Praha, který každoročně jezdí na mezinárodní soutěže. Dívčí komorní sbor Abbellimento pak tvoří nejstarší členky sborového studia.

Jak jste se dostala k práci, která je, předpokládám, zároveň Vaším koníčkem? Zpívala jste jako dítě ve sboru?

Jako dítě jsem chodila do malé venkovské školy na severní Moravě. V první třídě přišly paní učitelky z hudební školy a vybíraly děti do přípravky. Asi jsem hezky zazpívala, protože jsem byla také vybrána. Byl to pro mě jiný svět, do kterého jsem se ihned zamilovala. Doma se hodně zpívalo, s maminkou a tetou jsme byly zvyklé zpívat vícehlasně, ale hrát na hudební nástroj, to bylo jako sen a velký protiklad k mému dosavadnímu životu. Do hudební školy v nedalekém městě Třinci mě otec vozil na motorce, což byl pro mě další dobrodružný zážitek. Ten ale skončil ve chvíli, kdy mým rodičům bylo řečeno, že cvičení ve škole je nedostačující, že tedy můj talent vyžaduje vlastní nástroj. Otec tehdy prodal svou motorku, aby své dceři mohl koupit klavír. Naše venkovská škola mě vyslala i na pěveckou soutěž do Třince. V porotě byl pan sbormistr Václav Štývar, který mi jako vítězce soutěže nabídl zpívání ve sboru. Jaké štěstí! Ke hře na klavír budu ještě zpívat! Okamžitě jsem souhlasila a začala chodit do sboru. Pak následovaly šťastné roky sborového života. Ten se nedá srovnat s tím nynějším, koncertovali jsme pouze v kulturních domech s ne příliš dobrou akustikou, v kostele se nesmělo. Přesto nám pan sbormistr do repertoáru zařazoval i duchovní skladby, které jsme měli moc rádi. Vůbec jsme zpívali samé krásné věci, Ebena, Hurníka, Martinů, Dvořáka. Mnohé z těchto skladeb nyní s radostí předkládám svým sborovým dětem. Když jsme se na svých cestách dostali do míst s krásnou akustikou, byli jsme nadšeni, a abychom lépe snesli tu krásu a sdělili si ji navzájem, celá poslední řada sboru se držela za ruce. Množství takových silných zážitků ze sborového života mě přivedlo k myšlence pokusit se zprostředkovat a umožnit to také jiným dětem. Proto jsem si po ukončení gymnázia podala přihlášku na konzervatoř v Ostravě a absolvovala ji v oboru klavír. Největší podíl na tom, že jsem se dostala ke sborovému zpěvu a k hudbě vůbec, mají moji rodiče, kteří mě vždy ve všem podporovali a udělali naprosto všechno, aby mi umožnili věnovat se v životě tomu, po čem toužím. Jsem jim za to nesmírně vděčná.

Jako sbormistryně pracujete s několika věkovými kategoriemi zpěváků, počínaje malými dětmi. S kterými z nich  pracujete nejraději?

Sbormistr má úžasnou práci, zvláště u dětského sboru. Je neustále mezi dětmi a mladými lidmi, obklopen hudbou. Co víc si přát! Sbormistr má možnost nabídnout dětem tvůrčí činnost s obrovskou tradicí. Pro mne je velkým vítězstvím, když vidím, že se dítě svou velkou snahou dokáže vyzpívat z téměř mluvního projevu až na sólistu sboru. Každá věková kategorie má své kouzlo. Nejmenší děti jsou roztomilé, ty větší už toho více umí a s těmi nejstaršími mohu cestovat po světě, účastnit se sborových festivalů a soutěží.

Spolupracuje sbor se současnými skladateli?

Spolupráce s hudebními skladateli, kteří se věnují tvorbě pro děti, je velmi zajímavá. Máme jich naštěstí hodně a jsou mezi nimi mnohá světově uznávaná jména. Nezapomenutelná je pro mne spolupráce s Petrem Ebenem a Iljou Hurníkem. Ti pro rozvoj dětského sborového zpěvu udělali snad nejvíce a jejich skladby tvoří základ sborového repertoáru. Současní skladatelé se na nás obracejí stále častěji a náš koncertní sbor i přípravné sbory provedly mnohé jejich skladby. Myslím, že setkání se skladateli je velmi přínosné i pro děti.

Co je na Vaší práci nejkrásnější a co nejtěžší? Je například obtížné shánět finance?

Mám svou práci ráda pro krásu samotného zpěvu, pro atmosféru koncertů a vystoupení, pro sborové cesty na soutěže a festivaly, pro možnost sledovat vývoj dětí, pro soudržnost sborového společenství… Nejtěžší bývá najít způsob, jak děti zaujmout, nadchnout pro zpívání a snažit se jejich nadšení udržet. Zajištění financí má na starosti Sdružení Zvoneček – Praha z. s. Žádá o granty, shání sponzory. Podporuje nás mj. Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha a Městská část Praha 3, kde má sídlo naše škola. To ale není mým úkolem, tím je naštěstí pouze sbormistrovská práce s dětmi. 

Sbormistryní jste již dosti dlouhou dobu na to, abyste mohla hodnotit a porovnávat. Má zájem o členství v pěveckých sborech obecně mezi dnešní mládeží stoupající, či klesající tendenci?

Myslím, že zájem o zpívání je stále stejný, nebo podobný.  Sborový zpěv má u nás velkou tradici, a je proto mnoho rodičů, kteří sami zpívali a vedou k tomu i své děti. Mnohé děti jsou ve sboru jen pár let a pak si najdou jiného koníčka. Některé zůstávají dlouho a zpívání je provází celým životem. 

Co podle Vás mládež i dnes, v době internetu a sociálních sítí, přitahuje na sborovém zpěvu? Čím tento koníček obohacuje ty, již se mu věnují?

Zpívání představuje ten nejbližší a nejužší kontakt s hudbou, nepotřebuje prostředníka – hudební nástroj. Je to přirozená činnost, dětem blízká, která rozvíjí estetické vnímání, umožňuje bezprostřední prožívání hudebních frází. Krásný je celý sborový život v kolektivu kamarádů, které spojují silné společné zážitky z koncertů, letních soustředění, natáčení CD, zahraničních zájezdů.

Sbor se účastní různých soutěží, mimo jiné i na mezinárodní úrovni. Můžete zmínit alespoň některé z úspěchů a ocenění, která jsou pro Vás osobně nejcennější?

Velmi si vážím všech zlatých medailí a cen Grand Prix z evropských i zámořských mezinárodních soutěží, absolutního vítězství z národní soutěže v Olomouci. Dvakrát jsme získali cenu Petra Ebena v soutěži adventní a vánoční hudby. Za těch 24 let bylo různých ocenění mnoho, ani bych si na všechna nevzpomněla. A myslím, že to není to nejdůležitější. Velkou poctou byl koncert v německých Cáchách v rámci předávání Ceny Karla Velikého, milá byla spolupráce na televizním seriálu Gympl, děti vystupovaly v divadelním představení Ženitba v Divadle na Vinohradech, zpívali jsme v Lánech pro Livii Klausovou, v přímém přenosu adventního koncertu ČT z pražské Lorety…

Letos v Kamenici, jak doufáme, poprvé proběhne Noc kostelů. Na programu bylo vystoupení Vámi vedeného pěveckého sboru, opatření proti pandemii jsou ale neúprosná...

Ani posunutí termínu akce o jeden týden nám nedovolí na Noci kostelů vystoupit. V hudebních školách je povolena pouze individuální výuka a od konce května výuka skupin do pěti dětí. Koncerty jsou všechny zrušeny a povinné roušky jsou pro zpívání nevhodné. V kamenickém kostele bychom si však moc rádi zazpívali. Máme v repertoáru dokonce i Píseň svatého Františka z Assisi od Petra Ebena, dále měl být na programu Mendelssohn, Rheinberger, Dvořák, Smetana, Mozart, Vivaldi a další. Pokud to bude jen trochu možné, určitě naše kamenické spoluobčany nezklameme a přijedeme jindy.

Děkuji za rozhovor.

Michaela Valentová

Spolek Kamenicko

Foto: archiv Jarmily Novenkové