Když se budeme jenom bát, nic nedokážeme.

Schopnost vypořádat se se strachem a zároveň zodpovědnost ke svému zdraví. Spousta z nás by se mohla učit od sportovců, jak tyhle dvě věci skloubit. A tak jsme se potkali s Alenou Mairichovou, šéfkou největšího středočeského judistického klubu, a vznikl tenhle rozhovor.

Zavřené tělocvičny, zrušené soutěže včetně masivní akce Memoriál Václava Břízy, která se tradičně konala u nás v Kamenici. Co dodat k roku 2020?

Hlavně je potřeba říct, že koronakrize neměla dopad jen na náš oddíl, ale judo celkově. Zrušená byla nominační soutěž na mistrovství republiky, na kterém měly soupeřit všechny děti z kraje o postup, padlo i soustředění pro 70 dětí. Všechno jsou to věci nasmlouvané dlouho dopředu a přišli jsme o ně ze dne na den.

A vy jste místo tréninků naživo začali dělat videa...

To bylo hned první týden karantény u mě na zahradě. Začaly jsme točit s Terkou Valínovou instruktážní videa a musely je vymýšlet tak, aby fungovala i pro ty nejmenší judisty. Terka je pak stříhala a vkládala titulky. Rodiče video pouštěli svým dětem na televizi nebo notebooku, měli k nim i tabulky na každý den, do kterých si děti zapisovaly svoje výkony a posílaly nám je zpět. Vždy v pondělí jsme pak dávali na web vyhodnocení.

Takže děti mezi sebou mohly soutěžit on-line?

Schválně jsme nezveřejňovali konkrétní výsledky, protože cvičily nejmenší děti i závodníci. Takže když závodník udělal 150 dřepů, napsali jsme třeba „spousta dřepů“ a každé dítě si to mohlo představit podle svých vlastních možností a zůstat motivované. Videa sloužila taky k tomu, aby s námi děti za těch několik měsíců neztratily kontakt.

Kdy pro vás karanténa skončila?

Když vláda povolila skupiny do 50 lidí. První trénink jsme měli hned 11. května, ve dvou skupinách po pětadvaceti. Děti přišly na trénink s rouškou a sundaly je až na cvičení, trenéři ji museli mít pořád a rodiče nesměli do tělocvičny vůbec. Zavedla se dezinfekce žíněnek, veškerého náčiní i záchodů mezi každým tréninkem. Teď už to je běžná praxe.

Sledujete, že by se koronakrize nějak na dětech nebo jejich rodičích podepsala?

Rodiče jsou teď velice opatrní. Zatímco předtím třeba pustili dítě na cvičení, i když nebylo stoprocentně fit, teď ho nechávají po jednom zakuckání doma. Nikdo nechce epidemii znovu zažít. Každopádně máme plné tréninky a nemocnost je téměř nulová.

Takže je to zdravá opatrnost, ne úzkostlivost?

Jak u koho. V některých rodinách, kde se třeba starají o starého, nemocného člověka, se bojí posílat dítě na trénink. To dokážu pochopit. Ale mediální masáž okolo koronaviru je už přehnaná. Máme třeba holčičku, které to způsobilo psychické problémy. Má takový strach z viru, že už po karanténě nenastoupila.

Není náhodou koronavirus vhodná výmluva pro ty, kterým se nechce hýbat?

Pokud je někdo laxní, tak to pro něj může být důvod přestat chodit. Vlastně koronavirus ukázal rozdíl mezi těmi, kdo opravdu chtějí sportovat, a těmi, kteří chodili, protože je třeba jen tlačili rodiče. Každopádně musím říct, že cvičit chce drtivá většina a sleduju na dětech, jak jsou vděčné, že se konečně můžou vybít na tréninku.

A v jaké kondici děti po karanténě nastoupily?

No hlavně někteří menší kluci přišli jako kuličky. Jednomu jsem dokonce musela půjčovat větší kalhoty. Ale v tomto věku stačí pár tréninků a zase to shodí.

Bez tréninku jde dolů rychleji síla nebo kondice?

Rozhodně kondice. Judo je výbušný sport, kde je kondice extrémně důležitá. Stačí třeba týden ležet s chřipkou a je to okamžitě znát. Navíc tělo sportovce je zvyklé pálit spoustu kalorií a když ho najednou krmíte bez zátěže, rychle přibírá. Na druhou stranu zvlášť holkám vysvětluju, že musí jíst normálně, protože v určitém věku skočit o pár kilo nahoru je normální.

Pojďme udělat trochu výživové okénko. Jaké jsou základní rady nejen pro děti?

Celé to je o poměru příjem–výdej. Když ujedete 50 kilometrů na kole, tak si klidně můžete dát palačinku se šlehačkou, když ale sedíte, je nutné jíst míň. Zvlášť mládež je potřeba vést ke zdravé životosprávě a to bez spolupráce s rodiči nejde. Aby jim nepodsouvali večer sladkosti, dohlédli, ať pravidelně snídají, zajistili jim přísun bílkovin v mase a rýži, zelenině. Jídlo hlavně nesmí být náročné na strávení. Rodičům někdy musím vysvětlovat, ať nedávají dětem na turnaj knedlíky nebo řízek. Po nich je tělo vyloženě unavené, místo aby bylo připravené na zápas.

Jaké jídlo je největší průšvih?

Chipsy. Oproti nim je třeba zmrzlina úplně v pohodě.

Kromě toho, že některé děti v karanténě přibraly, čeho jste si na nich po návratu všimla?

Karanténa byla šílená pro děti i rodiče. Ale má to pozitivní důsledek, že děti teď zlobí mnohem míň než před koronakrizí. Jak už jsem říkala, jsou vděčné, že se můžou konečně hýbat. A taky berou situaci kolem viru s humorem. Jeden kluk má třeba občas alergický kašel, tak na něj volají „Kovid“ a dělají si tím srandu i ze všeho toho strachu okolo. Přihlášek na další rok máme letos dvojnásobně. Od školáků i předškoláků.

Tím se dostáváme k financím. Jak se podepsala koronakrize na životaschopnosti oddílu?

Kdyby přišel další plošný zákaz sportování, tak je to pro náš klub likvidační. Naštěstí se už politici a hygienici naučili přistupovat k problému inteligentněji než všeobecnými zákazy, což je naděje i pro nás. Rodičům jsme vyšli vstříc a každému, kdo si požádá, dáme slevu na následující pololetí 20/21, ale peníze za ty měsíce, kdy se necvičilo, si vzhledem k našim nákladům nemůžeme dovolit vracet. Platíme trenéry, máme provozní náklady a ještě k tomu dělám pro závodní skupinu asi 50 dětí každý pátek zadarmo tréninky, na které zvu nejlepší trenéry z republiky včetně těch reprezentačních. V minulém roce jsme dopláceli 44 tisíc korun za soustředění v Teplicích. Letos jsme dostali od obce na toto soustředění mimořádný příspěvek 20 tisíc, ale stejně budeme významnou částku doplácet. Jsou to počty, které si spousta lidí neuvědomuje, protože je s nimi nezatěžuji. Proto chci o to víc poděkovat všem rodičům, kteří o slevu nežádají a pomáhají nám to finanční břemeno unést.

Dá se tedy říct, že už fungujete normálně?

Máme za sebou soustředění se závodníky pro 50 dětí, které podstoupily opravdu náročný trénink. Obden střídáme čtyř a dvoufázový trénink, jezdíme na kole. Bohužel memoriál Václava Břízy jsme museli zrušit. Platí vládní omezení do 500 lidí a my bychom jich tam měli minimálně 600. Navíc od 100 lidí se musí nosit rouška a s ní se judo opravdu nedá dělat. Soustředíme se teď na co nejkvalitnější trénink a postupné zapojování do závodního prostředí.

Právě teď probíhá nábor nových členů. Řekněte rodičům, jak to funguje.

Letos máme hodně předškoláků a ti budou ve dvou skupinách. Na první trénink přijdou děti s rodičem, od druhého dál už přebíráme děti u vchodu do školy. Fantasticky to funguje už od 11. května. Rodiče vždy přivedou děti na čas, já si je odvedu do tělocvičny. Můžu vás ujistit, že umíme s dětmi věci vyřešit rychleji než rodiče. Od převlíkání po uklidňování. Na konci pololetí uspořádáme besídku, na které děti rodičům předvedou, co se naučily. Začínáme 7. září se školáky a 11. září s předškoláky.