Kamenický Karlštejn je konečně na dosah

Pohnutá historie, chaos událostí 20. století a nejasnost právních výkladů jsou hlavní důvody, proč se dosud nemohla naše obec plně chopit Ringhofferovy hrobky a využít jejího potenciálu pro veřejnost. Naštěstí svítá na lepší časy, díky mnohaletému úsilí starosty Pavla Čermáka a advokáta Pavla Mejšnera se zdá, že hrobka se konečně dostane do rukou obce.

Podnikavost a schopnost svůj byznys udržet a rozvíjet napříč generacemi. V tom nemá rod Ringhofferů v dějinách českých zemí obdoby. Naše Kamenice je výjimečné místo i díky nim a výjimečný je i monument, který po sobě Ringhofferovi zanechali. Ukrytý v lese Zaječího vrchu, na konci aleje, obehnaný mohutnou kamennou zdí, se nad kamennou rodinnou hrobkou tyčí Myslbekův Kristus a společně s velkorysým prostranstvím se vzrostlými stromy a širokou přístupovou cestou vytváří jedinečnou atmosféru, která náhodného kolemjdoucího naprosto překvapí.

Dlouhá desetiletí ležela hrobka ladem. Emanuel mladší, poslední přímý potomek rodu Ringhofferů, dožívá ve Vídni, německá větev rodiny o tuto památku nejeví zájem. Nikdo neví, komu vlastně patří, protože od doby založení rodinné nadace Ringhofferů, která se měla o hrobku starat, proběhly dvě světové války, v platnost vstoupily Benešovy dekrety, přišla komunistická revoluce, přepisovaly se zákony... Toť výchozí situace, ze které se před osmi lety rozhodlo vedení obce, využít všechny dosud  známé informace, v minulosti mnohdy pracně získávané obcí, a najít z toho chaosu cestu ven a hrobky se ujmout.

„Ve srovnání s ostatními památkami v obci je to svým významem takový náš kamenický Karlštejn,“ vysvětluje Pavel Čermák důvody, proč se rozhodl do zdlouhavého právního boje s nejasným výsledkem jít. Není to nijak nadnesené tvrzení, vždyť hrobku vyprojektoval slavný architekt a výtvarník Jiří Stibral a Ježíše na kříži vysochal sám Josef Václav Myslbek. „Ringhofferovi si vybrali opravdu nádherné místo k poslednímu odpočinku a sami to, čemu říkáme Zaječí vrch, dotvořili alejí stromů. Vzniklo tak místo klidu a rozjímání,“ říká Vlasta Hartvichová, historička a učitelka na kamenické základní škole, která svým žákům dává výklad u hrobky v rámci hodin dějepisu a pořádá k ní i půlnoční výpravy. Pamatuje i to, jak pohnutá byla historie této kulturní památky, čelící na jednu stranu nezájmu státu a na druhé nájezdům vandalů dobývajících se do podzemí v naději, že najdou u mrtvých cennosti.

Stejně pohnutý byl i osud rodu Ringhofferů, kteří jakožto majitelé fabrik využívaných ve válce nacisty, byli na základě Benešových dekretů vyvlastněni a odsunuti. „Přitom to nebyli vyložení kolaboranti, jako třeba Siemens, který na válce profitoval. I tak ale o všechny továrny přišly a jejich jméno navždy zmizelo z názvu Ringhoffer-Tatra,“ připomíná Pavel Čermák. Poválečné vyvlastnění se sice netýkalo hrobky umístěné pod nadaci Ringhofferů, ovšem nejasné dědické poměry a turbulence v zákonech, kterou vnesli komunisté a pak další změny po Sametové revoluci, způsobily, že najednou nebylo možné určit, kdo je majitel hrobky, a kdo s ní může nakládat.

Starosta Čermák se tedy s advokátem Pavlem Mejšnerem vydali do Vídně za posledním žijícím Ringhofferem pro „požehnání“, aby mohli začít rozplétat tuto historicko-právní hádanku. „Myslel si ze začátku, že jedeme pro peníze,“ usmívá se Čermák, podle kterého myšlenka, že by po osmdesáti letech opět někdo začal o hrobku pečovat, Emanuela Ringhoffera mladšího nadchla.

To byl ale jen začátek. „Nejdřív jsme se podívali do katastru a tam byl napsaný jako vlastník František Ringhoffer, což je samozřejmě nesmysl,“ vzpomíná Mejšner. Bylo třeba zabrousit do starých pozemkových knih a v nich se dopátrat zakládací listiny, která dokazuje, že hrobka patřila nadaci z roku 1896. Na základě toho nechal Mejšner opravit zápis v katastru, aby se mohl pohnout dál. „Rejstříkový spis nadace byl původně veden u úřadu Českého místodržitelství v Praze, posléze u Zemského úřadu v Praze, Krajského národního výboru a postupně měl přejít pod okresní úřad. Nakonec jsem si dopisoval se šesti různými archívy a jinými úřady, včetně Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, z nichž většina mi v několika měsíční lhůtě odepisovala, že u sebe rejstříkový spis nadace nemá,“ líčí byrokratickou anabázi Mejšner.

O jak problematický případ se jedná, dokazuje i to, že už v roce 1946 úředníci netušili, co s hrobkou dělat. Nakonec došli k závěru, že nadace Ringhofferů jakožto samostatná právnická osoba nepodléhá Benešovým dekretům. Nicméně právě na základě těchto dekretů nadace přišla o jediný zdroj příjmů, a to byly lesy v okolí hrobky. O pár let později ale vyšla komunistická směrnice, podle které se měly obdobné nadace právně zlikvidovat.

Paradoxně i po převratu měla být nadace zrušena stejně jako každá, která neplní svůj účel. Nikdy ale nebyl vydán oficiální dokument, který by její zrušení dokladoval. „Došel jsem k tomu, že tedy nadace de jure existuje, ale de facto ne,“ popisuje právnický hlavolam Mejšner.

Aby tuhle situaci rozlouskl, rozhodl se Mejšner podat na soud návrh na likvidaci nadace a tím se posunout blíž k nalezení vlastníka, kterým by v každém případě byl buď stát, obec, nebo jiná nadace s podobným účelem. „Žádná taková nadace ale není a stát o hrobku neprojevuje zájem, takže obec se automaticky stává nejpravděpodobnějším budoucím vlastníkem,“ líčí mechanismus Mejšner.

Dostáváme se k tomu, proč vlastně tento článek vznikl. Vedení obce totiž v červenci dostalo oficiální vyjádření od soudu, že se návrhu na likvidaci nadace vyhovuje. To je obrovský posun, díky němuž končí osmdesátileté období právního chaosu a nejistoty a můžeme se spolehnout na jasně určené zákonné postupy. Takové, o kterých můžeme téměř s jistotou prohlásit, že dovedou hrobku do vlastnictví obce a naplní vůli posledního žijícího Ringhoffera.

Práce Pavla Mejšnera ale stále nekončí. Stejně jako uplynulých několik let tlačil případ právním vakuem přes nejrůznější instance, musí ještě dohlédnout, aby se finále nepokazilo. „Likvidace společnosti nebo nadace trvá normálně minimálně rok, s tím počítáme i my. Průběžně je třeba kontrolovat, jak likvidace pokračuje, aby se to zbytečně neprotahovalo,“ říká Mejšner.

Rozhodnutí soudu bylo ovlivněné i tím, že zájem naší obce o hrobku je naprosto zřejmý. Už teď vedení obce zajišťuje údržbu, nechalo prořezat stromy a vysázet květiny. „Abychom ale mohli přikročit ke skutečně náročným opravám, jako je restaurace brány a rozvoj celého areálu pro naše občany, musíme vědět, že máme Ringhofferovu hrobku ve vlastních rukách,“ říká starosta Pavel Čermák. Jakmile se to podaří, otevírá se široké pole možností financování, například přes evropské fondy.

Ringhofferova hrobka a celá oblast kolem ní volá po tom, aby se jí obec chopila. Je totiž na co navazovat. Naši předkové odvedli neuvěřitelnou práci. Nejen architekt a sochař, ale i mistři řemeslníci. Při pohledu na dokonale spárované kameny ve zdech okolo areálu hrobky by si člověk mohl myslet, že toto úžasné dílo vzniklo před pár lety. A při vstupu dovnitř dýchne atmosféra klidu a zároveň velkorysosti. Věříme, že už za pár let se Ringhofferova hrobka stane oficiální chloubou naší Kamenice sloužící všem občanům a jejich návštěvníkům.

Red