Ringhofferova hrobka
Toto architektonicky a sochařsky cenné dílo je situováno v zalesněné krajině pod Zaječím vrchem a je spojeno stromořadím s areálem zámku Kamenice.
Ringhofferova hrobka, významný příklad funerální architektury konce 19. století, byla vystavěna v letech 1889–1893 podle návrhu renomovaného architekta Jiřího Stibrala. Tento monument, spojující novorenesanční a novogotické prvky, byl citlivě zasazen do krajiny na Zaječím vrchu, přičemž je s nedalekým zámkem Kamenice propojen stromořadím, což reflektuje dobový cit pro harmonii mezi přírodním a umělým prostředím.
Celý areál je obehnán mohutnou kamennou zdí, dokončenou v roce 1896, jejíž vstupní bránu zdobí umně kovaná vrata, vytvořená dle návrhu z roku 1894 neznámým mistrem kovářského řemesla. Vrata jsou vsazena mezi hranolové pilíře s kamennými kříži, čímž evokují tradiční symboliku sakrální architektury.
Samotná hrobka se skládá z půlkruhové zdi z šedé žuly, jejíž okraje jsou zdůrazněny protosecesními pilíři s dekorativními prvky v podobě kovaných mís na oheň s reliéfním festonem a hlavami andělíčků, což odráží vliv tehdejšího akademického sochařství. Interiér doplňuje žulová lavice nesená krakorci, což podtrhuje nejen výtvarnou propracovanost, ale i funkčnost tohoto funerálního celku.
Dominantním prvkem hrobky je bronzová socha Ukřižovaného Krista, zhotovená významným českým sochařem Josefem Václavem Myslbekem v roce 1890. Tento umělecký skvost, vyjadřující Kristovo utrpení prostřednictvím dynamického modelování těla, se stal klíčovým dílem Myslbekovy tvorby na pomezí realismu a symboliky. Socha byla objednána Emanuelem Ringhofferem již roku 1887 a náklady na její realizaci dosáhly 9 000 zlatých, což svědčí o vysoké ceně nejen materiálu, ale i uměleckého mistrovství.
Ve spodní části hrobky se nachází kovová náhrobní deska s rodovým erbem Ringhofferů a letopočtem 1895, která zakrývá vstup k prostoru pro ukládání rakví. Celý areál obklopuje masivní žulová zeď s pískovcovými deskami, což odpovídá tehdejším standardům honosných rodinných hrobek průmyslnických dynastií.
Stavba hrobky probíhala pod pečlivým dohledem jejího investora Emanuela Ringhoffera (1848–1923), majitele zámku Kamenice. Nejstarší dochovaný plán, signovaný Josefem Wünschem a Stephanem Traplem, pochází z července 1889, přičemž povolení ke stavbě vydal okresní hejtman 3. srpna téhož roku po souhlasu stavební komise a obce Těptín. V rámci příprav navštívil Kamenici i samotný Myslbek, který se v Praze setkal s Ringhofferem a Stibralem, aby dohlédl na finální koncepci monumentu.
Hrobka byla zkolaudována v roce 1893 a slavnostně vysvěcena 28. října téhož roku za účasti rodiny Ringhofferů a čtyř kněží. První uložené ostatky patřily Františku Ringhofferovi staršímu (1817–1873), jehož tělo bylo exhumováno z provizorního hrobu na těptínském hřbitově. Při svěcení pronesl metropolitní kanovník u sv. Víta, Dr. Jan Sedlák, slavnostní řeč, která byla následně publikována v češtině i němčině a reflektovala nejen pietní, ale i estetickou hodnotu hrobky.
Hrobka sloužila jako místo posledního odpočinku členů rodiny Ringhofferů až do 40. let 20. století. Následně areál osiřel a postupně chátral. V 50. letech se o jeho údržbu krátce starali žáci místní školy, avšak později stavba upadla v zapomnění. Opuštěné místo lákalo tuláky a vandaly, což vedlo k opakovanému narušování klidu zesnulých a nutnosti památkové obnovy.
V 60. letech 20. století byla hrobka po dohodě s vídeňským potomkem zakladatele převedena zpět do vlastnictví rodiny Ringhofferových. Následně proběhla její revitalizace – odstranění náletové vegetace a parkové úpravy zajistil stavitel Josef Pálka, manžel herečky Věry Ferbasové, za spolupráce zahradníka Františka Jordána ze Želivce a dalších odborníků.
Hrobka je pro veřejnost uzavřena a je možné si ji prohlédnout pouze přes bránu, nebo při zvláštních příležitostech, kdy se její brána otevře pro veřejnost.
